Zde může být text o autorovi
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Záhlaví stránek

 

Polsko

Polsko (pol. Polska), oficiální název Polská republika (pol. Rzeczpospolita Polska) je stát ležící ve střední Evropě. Polsko hraničí s Německem na západě, s Českem a Slovenskem na jihu, Běloruskem a Ukrajinou na východě a s Litvou a Ruskem (Kaliningradská oblast) na severu. Ze severu má Polsko přístup k Baltskému moři se 770 km pobřeží.[2] Povrch je převážně rovinatý, hory tvoří většinu jižní hranice.
Počátky polského státu a jeho christianizace sahají do 10. století;[3] Polské království, které roku 1569 prohloubilo unii s Litvou, bylo jedním z mocných evropských států, avšak zaniklo v trojím dělení Polska (1772—1795). Roku 1918 bylo Polsko obnoveno jako republika. Po 2. světové válce, která zemi velmi těžce postihla, bylo Polsko do roku 1989 socialistickou republikou.
Současné Polsko je s 38 miliony obyvatel osmý nejlidnatější stát Evropy; oproti minulým dobám však tvoří po roce 1945 naprostou většinu Poláci, nábožensky římští katolíci. Největší koncentrace obyvatelstva a průmyslu je v Horním Slezsku. Hlavním městem je Varšava, do raného novověku jím byl Krakov.
Polsko je mj. členskou zemí Evropské unie, Severoatlantické aliance (NATO), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Světové obchodní organizace (WTO) a Visegrádské skupiny.


Od středověku k rozdělení Polska
Polsko jako státní útvar existovalo již v 10. století. První zprávy o něm pocházejí z roku 962/963 a týkají se knížete Měška I., který je prvním historicky doloženým vládcem polského státu. Jeho rod, Piastovci, vládl v Polsku až do roku 1370, často ve sporech s českými Přemyslovci. Roku 1025 se Boleslav Chrabrý nechal jako první polský vládce korunovat polským králem; titul však nebyl dědičný. Roku 1320 nastoupil na trůn Vladislav I. Lokýtek, jemuž se podařilo sjednotit v té době rozdrobený polský stát.[4]
Roku 1385 bylo smlouvou v Krevě dohodnuto spojení polského království s litevským velkoknížectvím. Na polský trůn usedli litevští velkovévodové z rodu Jagellonců. Toto soustátí existovalo ve formě volné polsko-litevské personální unie až do roku 1569, kdy byla Litva tzv. lublinskou unií těsněji přičleněna k polskému království. K velkému rozkvětu polsko-litevského státu došlo v 16. století. Negativní stránkou bylo přílišné oslabování moci panovníka a velký růst vlivu početné šlechty. V důsledku toho začal být tento stát nazýván Rzecz Pospolita (věc veřejná, překlad latinského res publica). Posilování šlechty a vnitřní rozbroje během 17. století oslabily zemi, takže v letech 1772, 1793 a 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko v trojím dělení rozdělily Polsko na základě vzájemné dohody.


Hranice Polska po roce 1945
Hranice Polska 1918—1939
Polsko-litevská unie 1569
Polsko okolo roku 1000
Mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem
V letech 1807–1815 zřídil francouzský císař Napoleon I. na části území předtím zabraným Pruskem a Rakouskem Knížectví varšavské, které se stalo Napoleonovým spojencem. Po jeho porážce bylo zrušeno a na jeho místě bylo zřízeno autonomní Království polské, podléhající ruskému carovi. Roku 1831 vybuchlo ve Varšavě a dalších místech Listopadové povstání, jedno z největších národních povstání 19. století, které však bylo carskou armádou potlačeno; následkem toho byla v roce 1832 jeho autonomie knížectví omezena a roku 1866 zcela zrušena.
Část obsazená Rakouskem nesla název Království haličsko-vladiměřské (s autonomní vládou od roku 1861). Město Krakov s okolím bylo v letech 1815–1846 nezávislou Republikou krakovskou (pod patronátem tří sousedních mocností); po potlačení Krakovského povstání bylo připojeno k Rakouské Haliči, jejíž východní část obývali převážně Malorusové (Ukrajinci) a Židé. Přes národnostní třenice a relativní zaostalost byla rakouská část s městy Krakov a Lvov v 2. polovině 19. století díky mírnějšímu pronásledování hlavní scénou polské kultury a vědy.[5]


Poláci byli v letech 1795—1918 rozděleni mezi Německou říši, Rakousko-Uhersko a Ruskou říši
Území obsazené Pruskem se nazývalo v letech 1815–1848 Velké knížectví poznaňské (s omezenou autonomií), poté (pod názvem Provincie Poznaň) byla jeho autonomie rovněž zrušena. Hospodářsky rozvinuté Slezsko náleželo Prusku již od sedmileté války, Pomořansko bylo připojeno ještě dříve. Pruský zábor měl měl oproti ruskému a rakouskému více průmyslu a železnic.
Mezi 1. a 2. světovou válkou


Centrum Varšavy zničené nacisty po Varšavském povstání
Během první světové války po obsazení většiny polského území do té doby patřícího Rusku Německem a Rakouskem bylo na tomto území zřízeno autonomní Polské království jako loutkový stát pod patronátem Centrálních mocností.
Polsko opět získalo skutečnou suverenitu až v roce 1918 po porážce Centrálních mocností. Nezávislost si udrželo i v následné válce se sovětským Ruskem. O své hranice bojovalo též s Ukrajinci, Němci, Čechy a Litevci. Druhá polská republika byla ustavena jako parlamentní republika, avšak kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní; ozývalo se volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Piłsudski, který provedl puč a zavedl vojenskou diktaturu (tzv. sanační režim), která vedla k politické i národnostní perzekuci a potlačování demokratických principů a práv. Před vypuknutím druhé světové války měl důležitou pozici v Polsku ministr zahraničí Józef Beck.[6]


Vývoj polských hranic v 1. polovině 20. století. Plnou červenou čarou hranice meziválečného Polska, čerchovaně Polsko po r. 1945. Modře jsou vyznačeny demarkační linie.
Na počátku druhé světové války v roce 1939 bylo Polsko okupováno Německem a Sovětským svazem. Během války bylo zničeno mnoho polských měst (zejména Varšava po Varšavském povstání) a jeho území se stalo hlavním dějištěm holocaustu. Po válce Sovětský svaz většinu svého původního záboru anektoval (bez legitimního vyhlášení války); jako „odškodnění“ byla k Polsku naopak připojena západní „nová území“ až po dnešní hranici s Německem na Nise a Odře. Posun hranic vyvolal obrovské nucené přesuny obyvatelstva, kdy Poláci přicházeli z území anektovaných Sovětským svazem a osidlovali zejména západní území, z nichž byl vyhnáno německé (a tedy prakticky veškeré) obyvatelstvo.
Po roce 1945
Po válce se Polsko pod sovětským vlivem stalo komunistickým státem. Proběhla násilná kolektivizace a znárodňování, oproti jiným státům byl však režim tolerantnější k tradičně vlivné katolické církvi. Poznaňské povstání roku 1956 bylo násilně potlačeno. Následné uvolnění 60. let bylo provázeno hospodářskou stagnací. V roce 1980 byly po vlně stávek vytvořeny nezávislé odbory Solidarita (Solidarność), které se postupně staly důležitou politickou silou (po zesílení jejich protestů vyhlásil generál Jaruzelski stanné právo) a nakonec zvítězily v prvních postkomunistických volbách v roce 1989.
Po pádu režimu na konci 80. let Polsko přijalo šokovou terapii s cílem transformovat svoji ekonomiku. V roce 1999 se země stala členem Severoatlantické aliance (NATO) a je jednou z 10 zemí přistoupivších k Evropské unii v květnu 2004.
V roce 2005 se stal premiérem Jarosław Kaczyński a prezidentem jeho dvojče Lech Kaczyński; ti nastolili silně konzervativní, nacionalistický a euroskeptický politický kurz, který na evropské úrovni budil kontroverze.[7] Vítězství Občanské platformy roku 2007 posunulo zemi blíže k neoliberalismu.
10. dubna 2010 zahynul prezident Lech Kaczyński ve Smolensku v Rusku se svou manželkou i některými dalšími polskými politiky a osobnostmi z vrchního velení polské armády (vrchní velitel pozemních, leteckých, námořních i speciálních sil) při letecké nehodě, když letěl do Ruska uctít památku zavražděných Poláků během Katyňského masakru.[8]
Geografie



Polsko dnes
Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Polska.
Polsko je co do rozlohy 9. největší zemí Evropy. Délka hranic činí 3511 km, z toho 440 km připadá na mořské hranice (délka pobřeží, jež ovšem není hranicí, tvoří 770 km). Polsko hraničí s následujícími státy:[2]
na západě s Německem (467 km),
na jihu s Českou republikou (796 km) a Slovenskem (541 km),
na východě s Ukrajinou (535 km) a Běloruskem (418 km),
na severu s Litvou (104 km) a Ruskem (Kaliningradská oblast, 210 km).
Zatímco poměrně členitá jižní hranice s Čechami a se Slovenskem probíhá po horských pásmech a v dějinách se prakticky neměnila, východní a západní hranice pochází teprve z roku 1945 a často probíhá v přímém směru nebo po řekách (Bug, Nisa, Odra).
Povrch a vodstvo
Kromě jižních oblastí je většina státu pokryta rozsáhlými nížinami a rovinami Polské nížiny. Téměř tři čtvrtiny území leží do 200 m n. m.
Severní Polsko vyplňují Pomořanská i Mazurská jezerní plošina jako pozůstatek pleistocenního zalednění; místy se na pobřeží vyskytují i písečně přesypy a kosy. Středovýchodní a jihovýchodní část tvoří nízké vrchoviny Malopolská vrchovina a Lublinská vrchovina. Jih Polska prostupuje v příhraniční pás prvohorních horských masivů Jizerské hory, Krkonoše, Soví hory, pískovcové Stolové hory, Bystřické hory a Masiv Králického Sněžníku. Třetihorní Karpaty zahrnují pohoří Vysokých a Nízkých Beskyd, Tatry a Bukovské vrchy. Tatry dosahují v Polsku téměř 2500 m n. m.
Polsko má velmi hustou říční síť. Největší splavné řeky Visla a Odra odvádějí vodu asi z 90 % území Polska do Baltského moře. Je zde velké množství jezer a přehradních nádrží. V Tatrách leží vysoko položená jezera (plesa) ledovcového původu.
Podnebí
Charakter podnebí je na styku kontinentálního východoevropského a oceánského středoevropského typu. Jsou zde dlouhé chladné zimy s vydatnými sněhovými srážkami a horká vlhká léta. Průměrná teplota činí v lednu regionálně -8/3 °C a v červenci 20/27 °C. Průměrný roční úhrn srážek je 600 mm, klesá od severu k jihu a východu, naopak vzrůstá v horách, kde dosahuje až 1200 mm.
Ochrana přírody


Krajina v severovýchodním Polsku
Celkově je v Polsku chráněno 101 588 km² území, což představuje 32,1 % rozlohy země. Ochrana přírody se v Polsku soustřeďuje zejména do 23 národních parků:
Babiogórski, Białowieski, Biebrzański, Bieszczadzki, Bory Tucholskie, Drawieński, Gorczański, Gór Stołowych, Kampinoski, Karkonoski, Magurski, Narwiański, Ojcowski, Pieniński, Poleski, Roztoczański, Słowiński, Swiętokrzyski, Tatrzański, Ujście Warty, Wielkopolski, Wigierski, Woliński
Obyvatelstvo

Související informace lze nalézt také v článku Obyvatelstvo Polska.
Druhá světová válka drasticky omezila etnickou pestrost předválečného Polska. Po 1. světové válce tvořili Poláci 69% populace, nyní je to zhruba 98,7%. Byl to výsledek deportací a dalších genocid za 2. světové války.
Velký pokles zaznamenala v posledních letech porodnost, navzdory tomu, že se jedná o jeden z nejvíce katolických států Evropy a byl zde obnoven zákaz potratů.
Etnické složení
Poláci 98,7 %
Ukrajinci 0,6 %
Ostatní (Němci, Bělorusové, Kašubové, Židé) 0,7 %[9]
Města
Související informace lze nalézt také v článku Seznam polských měst.
Město Polský název Vojvodství Počet obyvatel (2007)


Varšava – centrum města


Krakov – Sukiennice


Gdańsk
1. Varšava Warszawa Mazovské 1 702 139
2. Krakov Kraków Malopolské 754 624
3. Lodž Łódź Lodžské 747 152
4. Vratislav Wrocław Dolnoslezské 634 630
5. Poznaň Poznań Velkopolské 564 951
6. Gdaňsk Gdańsk Pomořské 456 658
7. Štětín Szczecin Západopomořské 409 068
8. Bydhošť Bydgoszcz Kujavsko-pomořské 363 468
9. Lublin Lublin Lublinské 353 483
10. Katovice Katowice Slezské 314 500
11. Białystok Białystok Podleské 294 830
12. Gdyně Gdynia Pomořské 251 844
13. Čenstochová Częstochowa Slezské 245 030
14. Radom Radom Mazovské 225 810
15. Sosnovec Sosnowiec Slezské 224 244
16. Toruň Toruń Kujavsko-pomořské 207 190
17. Kielce Kielce Svatokřížské 207 188
18. Gliwice Gliwice Slezské 198 499
19. Zabrze Zabrze Slezské 190 110
20. Bytom Bytom Slezské 186 540

Nejvýznamnější aglomerace jsou katovická a varšavská, z nichž každá má přes 2,5 miliónu obyvatel. Další větší aglomerace vznikly okolo Krakova a Lodže. Přímořská města Gdyně, Sopot a Gdaňsk tvoří tzv. Trojměstí.
Administrativní dělení

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Polska.


Polská vojvodství
Od 1. ledna 1999 má Polsko trojstupňové členění na vojvodství (województwo), okresy (powiat) a obce (gmina). Vzhledem k rozdílnosti chápání českého výrazu „obec“ oproti polskému – gmina je spíše ekvivalentní působnosti pověřeného obecního úřadu – se v článcích používá výraz gmina.
Polsko se dělí na následujících 16 vojvodství:
Dolnoslezské (Dolnośląskie)
Kujavsko-pomořské (Kujawsko-pomorskie)
Lodžské (Łódzkie)
Lublinské (Lubelskie)
Lubušské (Lubuskie)
Malopolské (Małopolskie)
Mazovské (Mazowieckie)
Opolské (Opolskie)
Podkarpatské (Podkarpackie)
Podleské (Podlaskie)
Pomořské (Pomorskie)
Slezské (Śląskie)
Svatokřížské (Świętokrzyskie)
Varmijsko-mazurské (Warmińsko-mazurskie)
Velkopolské (Wielkopolskie)
Západopomořanské (Zachodniopomorskie)
Politika

Polsko je parlamentní republikou. Parlament je od roku 1989 opět dvoukomorový: tvoří jej Sejm (460 poslanců) a Senát (100 senátorů).
Polsko má své státní zastupitelství (velvyslanectví) v České republice v Praze, Brně a Ostravě.

Kulturní dědictví UNESCO


Solný důl Wieliczka
Bělověžský prales
Dřevěné kostely v jižním Malopolsku
Hala století ve Vratislavi
Hrad Malbork
Kalwaria Zebrzydowska
Kostely míru ve městech Jawor a Svídnice
Krakov
Osvětim-Březinka
Park Mużakowski
Solný důl Wieliczka
Toruň
Varšavské staré město
Zamość
Literatura


Franciszek Kostrzewski: Sběr hub. Ilustrace Mickiewiczova Pana Tadeáše, ca 1860.


Stanisław Ignacy Witkiewicz, zvaný Witkacy, byl nejen spisovatel; zabýval se také malířstvím, teorií umění či filosofií
Polská literatura se objevuje ve středověku při christianizaci země. První polské literární památky jsou psány latinsky; jedná se především o životopisy svatých, kázání a liturgické písně, dopisy a kroniky, objevují se polské překlady bible. Za nejstarší původní text v polštině je považována mariánská píseň Bogurodzica z doby okolo roku 1300.[10]
Také v renesanční literatuře dominuje nejprve latina, od poloviny 16. století se objevují polská díla Mikołaje Reje, Łukasze Górnického a zejména Jana Kochanowského, proslulého tvůrce frašek. S příchodem baroka opět sílí náboženská literatura, jejíž část byla spjatá s působením jezuitů. V osvícenství se objevuje kromě typických žánrů klasicismu také naučná a politická literatura; v této době vynikali např. Ignacy Krasicki, později J. U. Niemcewicz a Jan Potocki.
Slavným obdobím polské literatury byl romantismus, jehož tvorba, ovlivněná romantismem německým a anglickým, byla poznamenána zánikem polské státnosti a často nesla mesianistické rysy. Spadá sem Adam Mickiewicz (s významným veršovaným eposem Pan Tadeáš, 1834), Juliusz Słowacki, Zygmunt Krasiński, Cyprian Kamil Norwid a další. Mnozí autoři se inspirovali lidovou poesií a legendami. Po neúspěšném Lednovém povstání (1863) se situace mění a začíná převládat realismus – v Polsku se hovoří o období pozitivismu, jemuž dominují Bolesław Prus, Henryk Sienkiewicz a Eliza Orzeszkowa a jejich historické, společenské a psychologické romány; v poezii a literatuře pro děti vynikla Maria Konopnicka.
V závěru 19. století dochází ke krizi pozitivistické ideologie a angažovanosti; důraz je kladen na autonomii umělce, objevují se modernistické směry (dekadence, parnasismus apod.), spojené v tzv. hnutí Mladé Polsko – Młoda Polska[11] (Stanisław Przybyszewski, Jan Kasprowicz, Leopold Staff a další; realistický směr udržuje Władysław Reymont). V meziválečném období vystupují významní autoři Witkacy, Bruno Schulz (oba tragicky předčasně zemřelí), dále Julian Tuwim a světově známý Witold Gombrowicz.
Další vývoj literatury byl poznamenán vpádem nacistů a pozdější komunistickou diktaturou; někteří autoři volili emigraci (Gombrowicz, básník a esejista Czesław Miłosz, dramatik Sławomir Mrożek, později také Zbigniew Herbert), jiní se snažili prosadit ve ztížených podmínkách – např. spisovatel sci-fi Stanisław Lem, dramatik Tadeusz Różewicz, publicista Ryszard Kapuściński.
V 90. letech se ve změněných poměrech objevují nová témata (např. homosexualita, feminismus, drogy) a autoři – Stefan Chwin, Olga Tokarczuk, Manuela Gretkowska, Marcin Świetlicki, Andrzej Stasiuk, autor fantasy Andrzej Sapkowski a další. K nejmladší generaci polské literatury patří Dorota Masłowska, Wojciech Kuczok, Michał Witkowski či Jacek Dehnel.
Polsko má 4 laureáty Nobelovy ceny za literaturu: Henryk Sienkiewicz, Władysław Reymont, Czesław Miłosz, Wisława Szymborska. Mezi významné polské ceny patří cena Nike či cena Kościelských.


Fryderyk Chopin
Film
Polsko zrodilo poměrně mnoho slavných filmových režisérů, mezi něž patří Andrzej Wajda (sedmkrát nominovaný na Oscara), Krzysztof Zanussi, Agnieszka Holland, Krzysztof Kieślowski, Roman Polański, Jerzy Kawalerowicz, Andrzej Munk. V Lodži, kde roku 1899 vznikl první stálý biograf, funguje dnes známá filmová škola.
Hudba
Mezi nejznámější polské hudební skladatele patří:[12] Fryderyk Chopin, Karol Szymanowski, Krzysztof Penderecki, Zbigniew Preisner, Wojciech Kilar, Ignacy Jan Paderewski, Henryk Wieniawski, Krzysztof Komeda, Stanisław Moniuszko, Jan Kaczmarek. V populární hudbě se za hranicemi Polska prosadili např. Czesław Niemen, Maryla Rodowicz, Jacek Kaczmarski či nejrůznější hudební skupiny mnoha žánrů.
V Polsku se každý rok pořádá nespočet hudebních festivalů. Mezi nejpopulárnější z nich patří Krajowy festiwal Piosenki Polskiej, Sopot Festival, Coke live music festival, Heineken Opener Festival, Sopot Top trendy Festival. Důležitý je festival současné hudby Warszawska Jesień (Varšavský podzim).
Výtvarné umění
Malíři: Jan Matejko, Jacek Malczewski, Witold Wojtkiewicz, Tadeusz Makowski, Władysław Strzemiński, Jerzy Nowosielski, Jerzy Duda-Gracz, Zdzisław Beksiński, Franciszek Starowieyski, Roman Opałka
Sochaři: Ksawery Dunikowski, Magdalena Abakanowicz, Alina Szapocznikow, Władysław Hasior
Sport
Současnými známými sportovci jsou například Adam Małysz (skokan na lyžích), Justyna Kowalczyk (běžkyně na lyžích), Robert Kubica (závodník F1), Ebi Smolarek (fotbalista), Jerzy Dudek (fotbalista), Artur Boruc (fotbalista), Agnieszka Radwańska (tenistka), Tomasz Gollob (plochodrážník), Jarosław Hampel (plochodrážník), Tomasz Adamek (box), Otylia Jędrzejczaková (plavkyně).
Svátky


Procesí na svátek Božího Těla. Sanok 2009.
Stálé svátky
1. ledna Nový rok (Nowy Rok)
1. května Svátek práce (Święto Pracy)
3. května Ústava 3. května (1791) (Uchwalenie Konstytucji 3 Maja)
15. srpna Nanebevzetí Panny Marie (Matki Boskiej Zielnej, Cud nad Wisłą)
1. listopadu Všech svatých (Wszystkich Świętych)
11. listopadu Den nezávislosti Polska (1918) (Odzyskanie Niepodległości)
25. prosince – 26. prosince Vánoce (Boże Narodzenie)
Pohyblivé svátky
Velikonoční neděle (Zmartwychwstanie Pańskie – Niedziela Wielkanocna)
Velikonoční pondělí (Poniedziałek Wielkanocny)
Těla a Krve Páně – Boží tělo (Ciała i Krwi Pańskiej - Boże Ciało) – ve čtvrtek, 60 dnů po Velikonoční neděli


Koperník
Věda a vzdělání

Mezi proslulé polské vědce patří: Mikołaj Kopernik (astronom), Marie Curie-Skłodowska (laureátka Nobelovy ceny za fyziku a chemii), Bronislaw Malinowski (antropolog), Stefan Banach a Kazimierz Kuratowski (matematici), Roman Ingarden a Leszek Kołakowski (filosofové). roku 1951 bylo několik vědeckých institucí po francouzském vzoru sloučeno pod centralizovanou Polskou akademii věd.[13]
Školský systém po reformě z roku 1999 stanoví povinnou školní docházku do základní školy (6 let) a gymnázia (3 roky). Poté se může žák přihlásit na lyceum, technikum nebo učiliště, z lycea se zpravidla hlásí na vysoké školy.
Největší vysokou školou je Varšavská univerzita, založená roku 1816, mnohem starší je však Jagellonská univerzita v Krakově, založená roku 1364 (po Univerzitě Karlově je tak druhou nejstarší ve střední Evropě). Studium na veřejných školách je bezplatné. Zajímavostí z dějin polské vzdělanosti je zřízení Komise národního vzdělání v roce 1773, považované za první ministerstvo osvěty v dějinách.[14]
Hospodářství

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Polska.
Nominální HDP (2008): US$ 567,4 mld.
HDP podle parity kupní síly (2008): US$ 678,6 mld.
Struktura HDP (2006): služby 65,5 %, průmysl 31,7 %, zemědělství 2,8 %.
Struktura zaměstnanosti (2007): služby 54,5 %, průmysl 30,7 %, zemědělství 14,8 %.
Polsko patří k vyspělým státům bývalého sovětského bloku s vysokým Indexem lidského rozvoje - což je snaha o vyjádření kvality lidského života na území určitého státu, s ohledem na gramotnost, vzdělání, průměrnou délku života, HDP, porodnost a další faktory vypracované OSN. Roční HDP se v Polsku pohybuje kolem US$ 678,6 mld. (2008). Export se týká hlavně Německa a to z 30%, Itálie 6,1%, Francie 6%, ČR 4%. V importu znovu převládá hlavně Německo z 24%, Itálie 7%, Ruska 7%, Francie 6%, Čína 4%.
Polsko je průmyslově-zemědělský stát s významnou těžbou nerostných surovin. Poměrně úspěšně provedený přechod od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu způsobu hospodaření.
Hlavní průmyslová odvětví jsou těžební průmysl, strojírenství (osobní auta, autobusy, lodě), hutnictví, chemický, elektrotechnický, textilní a potravinářský průmysl. Těží se černé a hnědé uhlí, měď, olovo, zinek, sůl, síra, magnezit, kaolin a menší množství ropy a zemního plynu.
V zemědělství převažuje rostlinná produkce nad živočišnou. Orná půda představuje skoro 1/2 plochy státu, louky a pastviny 13 % a lesy 30 %. Pěstuje se pšenice, žito, ječmen, len, oves, brambory, cukrová řepa, řepka, chmel, ovoce a zelenina. Polsko je v produkci žita, lnu, brambor a cukrové řepy na 2. místě v Evropě (po Rusku). Chovají se prasata, skot, ovce, koně a drůbeže. Význam má i rybolov. Produkuje se vlna, med a rybí výrobky. Významná je i těžba dřeva.
Doprava

Silniční doprava
Dálniční síť je tvořena třemi hlavními tahy v různých fázích rozestavěnosti. Téměř hotová je jihopolská dálnice A4 (670km), část mezinárodní spojnice E40. Navazuje na německou dálnici od Drážďan, v Polsku pokračuje přes města Legnica, Vratislav, Katovice, Krakov a Řešov až k hranicím Ukrajiny. Druhou východozápadní dálnicí je A2 (E30, 620 km), která vede od Berlína přes Poznaň, Lodž, Varšavu a Siedlce k hranicím s Běloruskem. V severojižním směru je budována trasa A1 (E75, 568km), ve směru Gdaňsk – Toruň – Lodž – Katovice – Bohumín.
Polsko má oproti většině sousedů méně rozvinutou silniční a dálniční síť, nicméně stereotyp „špatných polských silnic“ je starý několik století.[15] Přesto má silniční doprava dominantní podíl jako jinde v Evropě, registrováno je zhruba 19 milionů automobilů (2007), tedy dvojnásobek oproti počátku 90. let.
Železniční doprava


Warszawa Centralna, hlavní nádraží v Polsku, otevřené v roce 1975. Nástupiště jsou kompletně v podzemí.
Polsko, obnovené po 1. světové válce, zdědilo nerovnoměrnou železniční síť, jíž od (pruského) západu k (ruskému) východu ubývalo. Koncem 20. století bylo mnoho lokálních tratí zrušeno. Hlavní polský provozovatel dráhy PKP Polskie Linie Kolejowe v současnosti (2009) provozuje 19 201 km tratí,[16] další provozovatelé spravují lokální sítě v délce několika desítek až stovek kilometrů. Hlavní tratě jsou zpravidla elektrifikovány.
Obecně vedou hlavní železniční tahy v podobných směrech jako dálniční (viz výše). Nejmodernější trasou je Centralna Magistrala Kolejowa, jež spojuje Slezsko a Krakov s Varšavou. V provozu je také několik úzkorozchodných tratí a vedle několika krátkých širokorozchodných tratí je v provozu také téměř 400 km dlouhá širokorozchodná trať Linia Hutnicza Szerokotorowa.
Největšími osobními dopravci jsou PKP Intercity (v majetku státního holdingu Polskie Koleje Państwowe) a Przewozy Regionalne vlastněné vojvodstvími. Provoz je obecně o něco řidší než v ČR či Německu. Zejména ve Varšavě a Trojměstí zajišťuje železnice podstatnou část příměstské dopravy.
V nákladní dopravě je dominantním dopravcem PKP Cargo z holdingu PKP s tržním podílem cca 65 %,[17] stále větší význam však nabývají jiní dopravci.


Loděnice ve štětínském přístavu
Vodní doprava
Největšími námořními přístavy jsou Gdaňsk, Gdyně, Štětín, Svinoústí a Kołobrzeg. V provozu jsou trajektové linky z Polska do Švédska a Dánska. Říční nákladní doprava je provozována především na Odře.
Letecká doprava
Jediným celosvětově významným letištěm je letiště Varšava-Okęcie, které odbavuje polovinu všech leteckých pasažérů v Polsku (8,3 milionu v roce 2009); nad milion pasažérů ročně odbaví ještě letiště Krakov-Balice, Katovice-Pyrzowice, Gdaňsk-Rębiechowo, Vratislav-Strachowice a Poznaň-Ławica.[18] Největším dopravcem jsou Polskie Linie Lotnicze LOT. 10. 4. 2010 posthilo polskou leteckou dopravu největší neštěstí v její historii. Při letu polského vojenského leteckého speciálu do Ruska se letoun TU 154 při přistávání ve špatných podmínkách střetl se stromy, a poté začal okamžitě hořet. Na palubě byl i prezident Lech Kaczyński, jeho žena a další vrcholní představitelé Polské politiky. Havárii poblíž ruského letiště ve městě Smolensk nikdo nepřežil. Cestující mířili do Ruska uctít památku zesnulých při katyňském masakru.
Městská doprava
Městská hromadná doprava v Polsku je v evropském kontextu rozvinuta průměrně. Tvoří ji především autobusy a tramvaje, dále jedna linka Varšavského metra (druhá ve výstavbě)[19] a trolejbusové sítě měst Gdyně, Lublin a Tychy. Největší, avšak velmi zastaralý je tramvajový systém v Hornoslezské konurbaci okolo Katovic; v okolí Lodži je zase v provozu meziměstská tramvaj, jedna z nejdelších linek na světě. V Krakově a dalších městech jsou budovány tramvajové rychlodráhy.
V některých městech fungují také přívozy – například pro ostrovní část Svinoústí jde o hlavní dopravní prostředek. V posledních letech jsou zejména ve velkých městech budovány cyklostezky, pro něž má rovinaté Polsko příznivý terén.