Zde může být text o autorovi
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Záhlaví stránek

 

Jan Lucemburský

Jan byl jediným synem lucemburského hraběte a římského krále Jindřicha VII. a Markéty, dcery Jana Brabantského, vítěze v bitvě u Worringenu, v níž zemřel Jindřichův otec a strýcové. Jindřich VII. se s Markétou, neteří francouzského krále Filipa IV. oženil roku 1292 či 1293.

K uzavření sňatku bylo zapotřebí papežského dispenzu, neboť oba mladí lidé byli ve třetím stupni příbuzenství. Sňatek měl zpečetit mír mezi Brabantskem a Lucemburskem. Nová lucemburská hraběnka prý byla velmi zbožná a krásná a na svého manžela a jeho rozhodnutí měla dobrý vliv.

Jan vyrůstal na francouzském královském dvoře Filipa Sličného a protože se jeho otec po svém zvolení římskoněmeckým králem (27. listopadu 1308) mínil zajímat hlavně o říšskou politiku, čtrnáctiletý Jan měl titul „hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu.“
Roku 1309 čeští vyslanci, cisterciáčtí opati při cestě na generální kapitulu do Citeaux, nespokojení s vládou Jindřicha Korutanského, požádali Jindřicha VII. o pomoc - jeho jediný syn se měl oženit s princeznou Eliškou. Jindřich se zprvu obával anarchie v Čechách a pověsti o zavraždění vlastního panovníka Václava III. a chtěl s Eliškou oženit svého mladšího bratra Walrama.

V červenci roku 1310 po počáteční nechuti a nátlaku českého poselstva dojednal nástup svého čtrnáctiletého syna Jana na český trůn. Eliška se měla v určité lhůtě dostavit do Špýru, jinak by byla ujednání zrušena. Ještě na poslední chvíli se Lucemburkové pokoušeli změnit osud tím, že Přemyslovně poslali naproti rytířského Walrama.[5] Doufali marně, že osmnáctiletou dívku okouzlí spíše zralý muž než čtrnáctiletý hošík.
31. srpna proběhly zásnuby mladičkého Jana s Eliškou Přemyslovnou a o den později se ve špýrské katedrále konala slavná svatba.

Poté byl Jan nucen vojensky obsadit Čechy a koncem roku přijal slib věrnosti od českých stavů, jimž potvrdil jejich privilegia – inaugurační diplom pro Čechy a Moravu. Inaugurační diplomy mimo jiné zakazovaly zastávat v Čechám úřady lidem, kteří nežili v Čechách a na Moravě úřady lidem, kteří nežili na Moravě (což Jan takřka vzápětí porušil).
Dne 7. února 1311 byl společně s Eliškou Petrem z Aspeltu korunován českým králem.

Jan se pokoušel vládnout s ohledem na říšskou politiku, která byla pro Lucemburky prioritní a vzorem mu byl způsob vlády na francouzském dvoře. Jenže česká šlechta nechtěla silného panovníka. Když roku 1310 přišel Jan Lucemburský do Prahy, národ k němu vzhlížel s upřímnými nadějemi v to, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid z doby posledních Přemyslovců. Jan jim připravil trpké zklamání - ovšem i on se zklamal. Čtrnáctiletý Jan v době, kdy se měl sžít se sebevědomou českou šlechtou, poslouchal rádce svého otce, naopak šlechta mu dala jasně najevo, kdo je v zemi pánem.

Situaci Janovi zkomplikovala smrt otce roku 1313 (Jan se nestal otcovým nástupcem, podmínkou pro zvolení římského krále bylo osmnáct let věku a Jan stáhl kandidaturu, protože by pravděpodobně stejně prohrál - zvolen byl Ludvík IV. Bavor). Situaci neulehčila ani Eliška Přemyslovna, která se snažila obnovit vládu v duchu Přemyslovců, což v tu dobu bylo zcela nereálné. Eliška podnítila roku 1315 zatčení Jindřicha z Lipé, to naopak vyvolalo značný odpor šlechty a Jindřich z Lipé byl po půl roce ve vězení na hradě Týřov osvobozen.
Král Jan odjel do Lucemburska a protože se mu nedařilo najít řešení, obsadil Čechy vojensky. Šlechta se proti králi znovu postavila a Jan Lucemburský se málem musel vzdát české koruny. Smír zprostředkoval až římský král Ludvík IV. Bavor. Byly podepsány tzv. Domažlické úmluvy, které ve svých důsledcích posílily moc šlechty (1318).
O rok později se pokusil o vzpouru proti králi pražský patriciát, který uzavřel spojenectví s Vilémem Valdekem a královnou Eliškou. Jan dokonce okupoval Prahu. Poté Jan ztratil o Čechy zájem – bral je jako zdroj financí pro rodovou evropskou politiku.

Dlouhodobá nepřítomnost krále měla za následek rozrušování struktur země a společenských poměrů a spolu s vládou panské kliky Jindřicha z Lipé začala počátkem 30. let vzbuzovat nevoli. V říjnu 1333 Jan na popud šlechty poslal do Čech svého prvorozeného syna Václava-Karla.
Na přelomu let 1333 a 1334 udělil synovi titul markrabě moravský, čímž zlegitimoval jeho postavení v českých zemích. Nastává období tzv. lucemburského dvojvládí. Napětí z tohoto způsobu vlády (navíc otec se synem neměl příliš vřelé vztahy) polevuje až v roce 1341, kdy Jan Lucemburský Karlovi zajistil nástupnictví na českém trůnu. Za Karla IV. došlo k postupnému zlepšování poměrů v Čechách.
Roku 1338 král povolil zřízení Staroměstské radnice – první v Čechách. Roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství, současně s tím bylo v Litomyšli zřízeno nové biskupství – zemi již fakticky spravoval Karel IV.

V zahraniční politice byl Jan mnohem úspěšnější: byl pravidelným hostem papeže a francouzských králů, s nimiž dosud dobré vztahy zintenzivnil několika vhodnými sňatky. Na Ludvíku Bavorovi v roce 1322 vymohl jako trvalou zástavu Chebsko (jako pomoc v bitvě proti Fridrichovi Sličnému). V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a 1335 Vratislav, k níž přiléhala značná část Slezska. Ve dvacátých a třicátých letech byl Jan Lucemburský velmi aktivní v Itálii, v roce 1331 mu císař jako říšskou zástavu potvrdil držení těchto severoitalských měst Bergamo, Bobbio, Brescia, Cremona, Milán, Novara, Pavia, dědičně získal Luccu.
Roku 1335 došlo k setkání polských (Kazimír III. Veliký), českých (Jan Lucemburský) a uherských (Karel Robert z Anjou) vládců v Trenčíně (pokračovalo pak ve Visegrádu), kde se Jan Lucemburský vzdal titulu polský král za náhradu 20 tisíc kop českých grošů a polský král Kazimír III. Veliký se vzdal Slezska, tím se prakticky skončilo období vytváření pevných hranic států ve střední Evropě a dále pak docházelo jen k menším změnám.
Kazimír III. uznal přímou vládu českého krále ve Vratislavsku a Hlohovsku i jeho lenní panství nad slezskými knížaty. Z celého Slezska neuznalo lenní svrchovanost českého krále jen knížectví svídnicko-javorské, které bylo připojeno až za Karla IV. roku 1353.
S pomocí svého strýce, trevírského arcibiskupa Balduina, Jan připravoval volbu nového německého krále. 11. července 1346 byl římskoněmeckým králem zvolen syn, do dějin vstoupivší jako Karel IV.
Dlouholetým Janovým sekretářem a diplomatem byl významný francouzský básník a hudební skladatel Guillaume de Machaut, který po králově smrti uveřejnil oslavnou báseň na Jana Lucemburského Soud českého krále.

V posledních letech života Jana postihla dědičná oční choroba, kvůli které v roce 1339 oslepl, a jeho účast v bitvě u Kresčaku (fr. Crécy), kde bojoval na straně Francouzů, znamenala spíše dobrovolnou smrt.
Roku 1980 se vrátily královy ostatky dočasně do Prahy, kde je podrobil průzkumu antropolog Emanuel Vlček a jeho tým z příslušného oddělení Národního muzea. Poté byly ostatky převezeny zpět do hrobu v Lucemburku.
Jan Lucemburský měřil asi 170 cm, byl štíhlé svalnaté postavy, vynikající jezdec na koni a v bitvách a turnajích utrpěl také vážná zranění. Smrtelná byla zranění hlavy a hrudníku.
Nejstarší portrét Jana Lucemburského je na kamenném reliéfu z domu v Kolíně nad Rýnem. Je zpodobněn také na stříbrném groši raženém v Parmě v roce 1331. Asi nejzdařilejším portrétem je kresba Antoina de Succa z doby, kdy byl Jan již slepý. Ve sv. Vítu v triforiu je slavný sochařský portrét od Petra Parléře. Jedno vyobrazení je také ve Zbraslavské kronice.

Potomci

S první manželkou Eliškou Přemyslovnou (1292 - 1330):
Markéta Lucemburská (1313 - 1341) ∞ Jindřich II. Dolnobavorský (1305 - 1339), dolnobavorský vévoda
Jitka/Bona Lucemburská (1315 - 1349) ∞ Jan II. Francouzský (1319 - 1364), budoucí francouzský král
Václav/Karel IV. (1316 - 1378), český král a římský císař ∞
1/ 1323 Blanka z Valois (1316 – 1348), dcera hraběte Karla z Valois a Mahaut de Châtillon, sestra francouzského krále Filipa VI.
2/ 1349 Anna Falcká (1329 – 1353), dcera rýnského falckraběte Rudolfa II. a Anny Korutanské (Tyrolské)
3/ 1353 Anna Svídnická (1339 – 1362), dcéra knížete Jindřicha II. Svídnického a princezny Kateřiny Uhorské
4/ 1363 Alžběta Pomořanská (1346 nebo 1347 – 1393), dcera pomořanského vévody Bogislava V. a Alžběty Polské, dcery krále Kazimíra III.
Přemysl Otakar (1318 - 1320)
Jan Jindřich (1322 - 1375), moravský markrabě ∞
1/ 1330 Markéta Pyskatá (1318 – 1369), tyrolská hraběnka, dcera vévody Jindřicha Korutanského a Adléty Brunšvické
2/ 1349/1350 Markéta Opavská (1325/1330 – 1363), dcera Mikuláše II. Opavského a Anny Ratibořské
3/ 1364 Markéta Habsburská (1346 - 1366), dcera rakouského vévody Albrechta II. Chromého a Johany z Pfirtu
4/ 1366 Alžběta Oettingenská († 1409), dcera hraběte Albrechta Oettingenského
Anna Lucemburská (1323 - 1338) ∞ Ota Habsburský (1301 - 1339), syn římského krále Albrechta I. a Alžběty Goricko - Tyrolské
Eliška Lucemburská (1323 - před 1330)
V roce 1334 se Jan podruhé oženil s Beatrix Bourbonskou (1318 - 1383), dcerou vévody Ludvíka I. Bourbonského a Marie z Avesnes, a začal žít usedlejším způsobem (do té doby se účastnil snad každé bitvy svých spojenců).
Václav Český (1337 - 1383), vévoda lucemburský ∞ 1352 Johana Brabantská (1322 - 1406), dcera brabantského vévody Jana III. a Marie z Evreux
Bona
Nemanželské děti:
Mikuláš Lucemburský (1322 - 1358), patriarcha akvilejský